Nidal Saleh o islame a islamskej rétorike

Islam je témou, ktorá hýbe súčasným dianím a nikto, koho zaujíma súčasná politika či spoločnosť, sa jej nemôže úplne vyhnúť.

Islam rozhodne zaujíma aj autora tohto blogu. Na druhú stranu, necítim sa byť kompetentný na to, aby som akési hĺbkové analýzy islamu podával ja sám. Preto som požiadal o názor na islam a vývoj islamskej rétoriky palestínskeho spisovateľa Nidala Saleha. Položil som mu nasledovné otázky, nižšie nasledujú jeho odpovede:

1. Zaoberáte sa otázkami vývoja islamu a islamskej rétoriky. Preto by som sa Vás chcel spýtať, čo považujete za hlavné príčiny brutálnych a neľudských tendencií v rámci súčasného islamu? Mám na mysli napríklad politicko-spoločenský systém Saudskej Arábie, ale aj prax džihádistov vrátane tej azda najobludnejšej skupiny pod názvom Islamský štát. 2. Chcel by som sa spýtať zvlášť aj na tému samovražedných útokov ľudí, ktorí sa hlásia k islamu. Prečo sa ten počet za posledné desaťročia tak dramaticky zvýšil? 3. Ktoré obdobia dejín islamu považujete za pokrokové a ktoré naopak, za úpadkové (stačí povedať príklady, nemusíte uvádzať všetky)? 4. Aký predpokladáte ďalší vývoj islamskej rétoriky v tomto storočí? Zvlášť ma zaujíma budúca miera kompatibility islamu s tým, čo považujeme dnes za tzv. západné hodnoty (osvietenstvo, racionalita, právny štát, oddelenie štátu a náboženstva...)?

Tyto jsou otázky na knihu, ale vynasnažím se na ně odpovídat.

Výrazy islám a muslimové, jsou nepřesné a zavádějící. Totiž, muslimů na světě je kolem dva miliardy a jsou různé barvy a národnosti. Jsou Číňané, Rusové, Arabové, Íránci, Američané, Češi, Slováci, Indové, Pákistánci a podobně, protože islám, jako křesťanství, je víra a ne národnost. Jsou tam bílí, černí, žlutí, hnědí a podobně. Jsou tam sprostí, hovada, magoři a na druhé straně, jsou dobří, mírumilovní a inteligentní.

Islám stejně jako křesťanství, se rozdělí na různé směry a církve, které mají různé odlišné rétoriky. Proto, v dnešní době, se nedá vědecky říci, islám a muslimové anebo křesťanství a křesťané. Například, díky neshodám mezi křesťanskými církvi v Jeruzaléme, klíče do hlavní brány Chrámu Božího hrobu, je dlouhá leta, v rukách dvou muslimských rodin. Vlastnictví celého kostela je i dnes společné – pravoslavné, katolické a arménské, avšak různé části mají přesně určeného vlastníka. Tak pouze kaple Ježíšova hrobu spolu s rotundou kolem něj (anastasis) je společná, zatímco jednotlivá společenství mají vyhrazené okolní prostory. Hlavní loď kostela z křižácké doby patří řeckým pravoslavným, kdežto oltář svaté Marie Magdaleny s okolním prostorem, jakož i kaple Zvěstování Panny Marie patří katolíkům. Kalvárie je rozdělená na dva téměř stejné díly, katolický a pravoslavný. Ze dvou krypt je jedna arménská a druhá, zasvěcená Nalezení svatého Kříže, katolická. I v prostorech, které jsou vlastnictvím jedné církve, má jiná církev právo sloužit svou liturgii. Zvláštní předpisy platí na velké svátky, zvláště půst, Velký pátek a Vzkříšení. Díky těm neshodám často vznikne mezi nimi bitky, které se končí zranění na všech stran.

Islám také se rozděluje na několik skupin, sunnité, ší'ité, súfisté, drúzové, cháridža, ibádíja, ahmadíja a jiní. Největší je sunnitská skupina a jich čtyři hlavní skupiny – šáfí, máliki, hanífía a hanbali a ta je extrémně fundamentalistická.  Ší'ité také se rozdělují na několik skupin, největší jsou dvanástníci (isná ašaríja), kteří jsou rozšíření v Íránu, Iráku a Libanonu, sedmíci (ismá'ílíja), a jiných menších skupin. drúzové a alavité, žijí v Sýrii a Libanonu. Súfisté také tvoří několik skupin. Ibádíja jsou hlavně v severní Africe. Súfisté tvoří mystický směr islámu a jsou velmi mírumilovní a věří v jednotu bytí. Muslimský súfismus se vyznačuje svou duchovní hloubkou, otevřeností a tolerancí. Je založen na hledání duchovní pravdy, což postupně vede k prozření srdce a mysli súfího.

Wahhábizmus vznikl v Saúdské Arábii, jako sekta hanbali, a je to nejhorší ideologie, velmi blízká židovství a židé říkají o něj, že je to židovská sekta. Ben Cvi, bývalý president Izraele, ve své knize uvádí, že wahhábismus je jedna židovská sekta, která se ukrývá za islámem.

V poslední době, pomoci petrodolarů ze Saúdské Arábie, se rozšířil v celém muslimském světě a v Evropě a bohužel je podporován Západem. Právě převažná většina džihádistů a islámských teroristů včetně al-Káidy a ISIS jsou nositeli wahhábské ideologie. 

2. Anglický novinář Charley Reese píše: „Proč se bojíme přiznat, že kořenem příčiny násilí a terorismu je naše politika?... Lidé, kteří se cítí být uražení, ponížení, zneužití či dotčení politikou hlavních sil, ale nemají armády, aby se mohli bránit, se často uchylují k teroru.  Toto je jediná dosažitelná zbraň slabých. Nemůže přijít jiná.“ Dále dodá: “Je potřeba přezkoumat naší zahraniční politiku. Například, proč nás nenávidí tolik Palestinců? Odpověď je snadná: byli jsme k nim nespravedliví.“

Když chceme být seriózní, měli bychom počítat statní teror jako jeden z hlavních projevů mezinárodního terorizmu. Státní terorismus je omnoho hrozivější a ničivější než terorismus osob anebo organizací.

Podle světových médií, démon světového teroru je al-Káida na čele s bin Ládinem a později al-Zavahírím a jinými. ISIS je odnožka al-Káidy, která vznikla nejprve v Iráku a potom se roztáhla do Sýrie. Proto, stojí za to, abychom aspoň v krátkosti se podívali na toho démona a jeho zrod. Je třeba ihned na začátku zdůraznit jeden fakt, že bin Ládin, Zavahírí a převážná většina zakladatelů al-Káidy pochází ze Saúdské Arábie, což je celoživotní přítel, partner a spojenec USA. Zavahírí je sice egyptský občan ale jeho rodina z otcovy i z maminčiny strany pochází ze Saúdské Arábie, z oblasti Zawahirijy, podle toho, byla rodina jmenovaná. Ideologie al-Káidy, všech její odnoží a všech muslimských radikálních hnutí pochází z ideologie a učení wahhábismu ze Saúdské Arábie. Wahhábismus je nejreakčnější a nejkonzervativnější směr fundamentalistického islámu.

Wahhábismus dominoval nad každým aspektem saúdské společnosti, infiltroval školství do té míry, že třetinu školních hodin na základních školách tvořilo náboženství, čtvrtina na gymnáziích a polovice vyučování na vysokých školách. Wahhábové mají svoji policii, která chodí po ulicích a kontroluje chod šaríi v společnosti.

Když Sovětský svaz v roce 1979 vykonal jednu z největších chyb své existenci a obsadil Afghánistán, nastal moment, který vyhověl oběm partnerům, Saúdské Arábii a USA. Dohodli se na společném boji proti společnému nepříteli, komunismu na území Afghánistánu. USA viděly v tom vhodný moment k oslabení Sovětského svazu. CIA v spolupráci s tajnou službou Saudské Arábie a pákistánskou ISI, trénovali muslimské radikální bojovníky, mudžahedíny, a vyškolili je s nejmodernějšími bojovými technikami. Učili se manipulaci s výbušninami, minami, granáty, raketami a podobně. Vyšli z tréninku jako ostří a dobře vyškolení bojovníci, kteří se velmi dobře osvědčili v bojových akcích proti vojskům Sovětského svazu v Afghánistánu.

Wahhábizmus byl dlouho etablován v Saúdské Arábii a USA jej vytáhla do světa, nejprve do Afghánistánu a potom do ostatních krajin světa. Wahhábisté se stali placenými žoldnéři v rukách CIA a tajných služeb Západu. Abú Bakr Nadží, moderní duchovní otec al-Káidy a ISISu napsal ve své příručce „Řízení zvěrstva“, že pro vítězství jejich záměru musí šířit strach. A to přesně dělají. Proto zveřejňují hnusné záběry, některé skutečné, jiné jsou filmované v televizním studiu, za pomoci hollywoodských režisérů. A dařilo se jim to.

3.Při četbě svatého textu jako je korán anebo bible, je nutné vytrhnout text ze svatého obalu a číst jej bez ohledu na víru v zdroje textu, jinak bude četba skreslená. Víra v svatost textu nesmí narušit skutečnost, že text bez ohledu na naše víru v božském zdroje textu, je lidský text, napsaný lidským písmem a lidskou řečí s lidskou gramatikou a lidskými jazykovými pravidly. 

Odborníci na čítaní textu přiznají, že čítaní svatého textu nikdy není čistě neutrální a že každý čitatel dá do své četby část svého, náboženského, politického, sociálního a ideologického přesvědčení.

Dnes mnoho badatelů došlo k přesvědčení, že tradiční a stará četba koránu a bible jsou v dnešní době nevyhovujíce, byly vytrhnuté z historického kontextu.  Text koránu podobně jako text bible, třeba číst v kontextu doby a v kontextu celého příběhu. Jinak, naše interpretace je nesprávná. 

Text Koránu podobně jako text bible jsou vysoce šlechetné a kultivované literární texty plné metafor, mytologických náznaků a povídek a užívá fantastických příběhů, mytologie a legend ke zdůraznění svého odkazu. Proto každá interpretace, která toto nebere v potaz, je špatnou a chybnou interpretací. Není dnes možné pochopit text koránu ani text bible, bez důkladného studia a pochopení všech aspektů života lidí v době vzniku textu. Musíme důkladně poznat jazyk tehdejší doby, význam slov v době vzniku textu, ekonomické, politické i sociální aspekty a vztahy, ve kterých se v té době žilo. Musíme pochopit důvody nebo konkrétní situace, které byly podnětem ke zjevení textu. Bez těchto znalostí a vědomostí nutně bude naše interpretace textu špatná a zavádějící.

Všechna známá náboženství, ať je to islám, židovstvo anebo křesťanstvo jsou tradice. Bez ohledu na zdroj svátého textu a jestli věříme anebo nevěříme v božskost náboženského textu, text se nevysvětluje a neodkryje svůj význam sám. Lidé, teologové anebo jiní, text vykládají, vysvětlují anebo interpretují a k tomu přidají svoje názory a myšlenky. Pravě z toho lidského výkladu a lidské interpretace, vznikne během let myšlení a rétorika, které se po letech traduje a takto vznikne tradice. Teologové pak mění tradice na náboženství a tím jí přisluhují svatost. Tradice vznikne ústně a dlouho se ústně mezí lidmi koleduje a pak jí napíšou do spisů, které se stanou svatými spisy a svatými písmami.      

Kým pravý historický výzkum uvažuje na báze historických faktů, náboženství uvažuje na základě interpretace „svatého písma“, často bez ohledu na vědecké a historické fakty. Během stovky let, teologové interpretovali „svatý text“ podle svých vědomí a svědomí anebo někdy podle zájmů mocných. Tato interpretace se měnila na dogma a po dlouhých letech se měnila na tradice a z tradici na náboženství. Tradice není skutečnost ani není skutečný překlad svatého textu. Je to pouhý lidský názor a lidská interpretace svátého textu.

Korán je vysoce šlechetný a kultivovaný literární text, plný metafor, mytologických náznaků a povídek, a ke zdůraznění svého odkazu používá, tak stejně jako bible, fantastické příběhy, mýty, legendy a metafory. Proto je velmi obtížně koránový text překládat do jiných jazyků, když překladatel nevezme do úvahy význam těchto metafor a příběhů.

 Když Muhammad ještě žil, chodili muslimové za ním a ptali se ho, radili se s ním a žádali ho o vysvětlení významu nejasných textů Koránu. K tomu všemu osobně prožívali historické pozadí daného verše a danou situaci, na kterýchž verš anebo verše odpovídali anebo reagovali.

Po Muhammadové smrti začali muslimové improvizovat a interpretovat Korán podle svých vědomostí a schopností. Aby jejich interpretace dostala věrohodnost, začali ji podporovat Mohamedovými výroky.  Každý tvrdil, že osobně slyšel ten anebo onen výrok přímo z úst samotného Muhammada. Takto v islámu vznikla nová věda, která se později nazývala věda o hadíthu, což je věda o výrocích Muhammada. Výroky byly zatím limitovány a kolovaly ústně. Muslimové s ústupem času zapomněli na historické pozadí koránového textu a začali text interpretovat vytrhnutím z historického kontextu. Spoléhali se na ústní tradice anebo nové tradice vymysleli. Dnešní muslimští teologové tvrdí, že když první muslimové se dohodli na něčem a výsledek dohody se tradoval, stane se součástí muslimských zákonů, šaríi.

Koránový text se jevil v určité historické době v Arabském poloostrově, postupně po dobu dvacet čtyři let. Otevřel se společnosti té doby dialog a polemizoval s Araby té doby o různých aspektech jejich životu a reagoval na různé děje v dané společnosti; buď jako odpovědi na ně anebo jako komentář k ní. Proto není možné porozumět textu Koránu bez toho, abychom důkladně nestudovali a nepochopili všechny aspekty života Arabů té doby.  Proto koránový text, v mnohých případech, se nedá vysvětlit doslovně, ale dá se hermeneuticky interpretovat. Interpretátor musí být schopný se hluboko vynořit do skrytých významů textu a hledat podstatné mínění textu. Text netvoří mrtvá slova, ale živá a může stále produkovat nové významy, když interpretátor, ozbrojen správnými znalostmi, je schopný je vylovit z hlubin textu. O to právě snažili al-Mu'tazila a později í muslimští súfisté, kteří použili pojem „al-taaweel Al-Majazý“, což znamená hermeneutické metaforizovaní nebo obrazné interpretování. Takto v islámu vznikly dva hlavní směry, Lidé textu a Lidé rozumu (al-Mu'tazila). Tento směr dominoval v muslimské kultuře v době dynastie Abbásovců (abbásovský chalífát – pozn. L. K.), která znamenala hluboký převrat v dějinách vývoje islámských zemí, na dlouhá staletí determinovala politické, sociální a kulturní poměry (od roku 750 do poloviny 13. století n. l.).

Muslimská společnost otevřela brány dokorán pro perskou a řeckou kulturu a nastal rozmach překladů těchto kultur do arabčiny. Své pevné místo v islámské společnosti měli i jinověrci, zvláště příslušníci chráněných náboženství (židé a křesťané), kteří sice ne­byli rovnoprávní s muslimy, ale měli značnou autonomii a dost široký prostor, aby se mohli uplatnit v rozmanitých sférách činnosti a veřejného života. Byli proto zastoupeni v různých sociálních vrst­vách. Obrovské území islámského impéria, sahající od Atlantického oceá­nu až do Střední Asie a k hranicím Indie, mělo solidní a širokou ekonomickou základnu, která umožňovala všestranný hospodářský a kulturní rozvoj. Velký kulturní význam mělo zavedení výroby papíru, který postupně nahrazoval papyrus a drahý pergamen. Výroba byla převzata z Číny a první papírna vznikla již v roce 751 v Samarkandu.

Čilý obchodní ruch vládl na „velké hedvábní cestě“ přes Írán, Samarkand a Turkestán do Číny, ze Samarkandu a Bucháry vedly cesty i na severozápad do Povolží a dále na sever až do Skandinávie, kde bylo nalezeno mnoho arabských mincí. Z Egypta putovaly karavany do Núbie, Súdánu a Etiopie, ze severní Afriky do povodí Senegalu a Nigeru a přes muslimské Španělsko šel obchod do různých koutů Evropy. Ze středozemních přístavů se dopravovalo zboží do Ca­řihradu, Itálie a Francie, z přístavů Rudého moře a Perského zálivu zajížděly arabské lodě do východní Afriky nebo do Indie, Indonésie a Číny. V této době se stal obrovský rozmach kultury, věd jako je chemie, matematika, algebry, medicíny, farmacie a mnoha jiných vědeckých odnoží. Otevřela se diskuze o takových tématech, které jsou dnes tabu.   

Vítězné tažení kmene Seldžukovců, původem ze stepí Střední Asie, do Iráku bylo počátkem nové epochy, kdy hlavní úlohu v politických dějinách islámských zemí Středního a Blízkého východu začali hrát Turci, horliví zastánci fundamentalistického sunnitského islámu. Úpadek chalífovy moci a autority se projevil i v samotném centru říše, v sídelním městě Bagdádu. Chalífové se již v polovině 9. století stávali loutkami v rukou velitelů svých tureckých gard.

V čtrnáctém století se objevila na scéně nová síla, která pomalu vyrostla do velkého impéria, Osmanská říše. Osmanský sultán Muhammad II. dobyl Konstantinopol a tím zlikvidoval Byzantskou říši a otevřel cestu na západ. Osmanský sultán Salím II. uměl sílu náboženství využít k získání muslimů na straně Osmanské dynastie, proto roku 1517 vyhlásil, že je ochráncem obou svatých měst Mekky a Medíny. Tímto začal úpadek muslimské kultury, který se trvá dodnes.

Příběh infiltrace islámu do Španělska a postavení islámské dynastie v al-Andalusii, která trvala kolem osm sto let, a rozmach islámské kultury a vliv islámské kultury na Evropskou kultury, to je jiná kapitola.